Výstřely ve tmě a idyla města duchů – nová dobrodružství páru dobrodruhů ze Švýcarska – část 6

Před několika týdny jsme zažili úmorná vedra, včera začal padat první sníh - a dnes jsme byli svědky toho, jak tenká může být hranice mezi úspěchem a zklamáním. Jižně od největšího města Kazachstánu Almaty jsme se prodrali hustou mlhou do pohoří Tien-Shan. Tam se ve výšce více než 3300 metrů nachází sedlo Zhusalykezen.

Protože leží výš, než jakékoliv sedlo v Evropě, vyhlédli jsme si je jako náhradu za „Xtreme“ v Indii, se kterým jsme kvůli zamítnutému vízu museli rozloučit. Zpočátku jsme si nebyli jisti, zda se do sedla dostaneme ještě před příchodem zimy. Ale to jsme - přestože již začal padat sníh - zvládli! Jenže: Na vrchu se nachází stanice pro výzkum vesmíru a není možné vyjet až k ní. Alespoň ne dnes.

Každý den šest hodin na cestě.

Od naší poslední reportáže jsme ujeli přibližně 4500 kilometrů - z Gruzie přes ruský Předkavkazsko a přes půl Kazachstánu. Není to moc ve srovnání s tím, kolik toho najede běžný řidič kamionu. My jsme však jeli často tak pomalu, že jsme byli denně téměř šest hodin ve voze. Ještě v Gruzii jsme museli nechat vyměnit těsnění. Mechanici opravdu dokázali velmi rychle pořídit originální díl od Mercedesu - neskutečné!

Před hranicí s Ruskem se nám začala klepat kolena. Často jsme četli o tamním státním aparátu. A pak jsme zažili pravý opak: Vše šlo jako po másle. Celníci nám chtěli nalepit nálepku na náš box a obdarovali nás chlebem a rajčaty. Předkavkazsko není zcela bez problémů. Proto byla na ruské straně všude vidět policie a armáda v hojném počtu. Projížděli jsme různá kontrolní stanoviště a jednou jsme dokonce museli projít rentgenovým skenerem jako na letišti.

Výstřely a průzkumné reflektory o půlnoci.

To skutečně nepříjemné, a teď přeskočíme při pohledu na naší trasu trochu dopředu, mělo následovat teprve o mnoho kilometrů později: poblíž Almaty, kde jsme chtěli přenocovat u řeky. Pod nohama zelená tráva, stromy - malý ráj! Než jsme kolem půlnoci zaslechli střelbu a na druhé straně řeky zahlédli pick-up s průzkumnými reflektory. Zřejmě to byli jen místní na lovu lišek. Nechtěli jsme však riskovat, šlápli na plyn a nakonec jsme přenocovali u čerpací stanice, kde spí také řidiči kamionů.

Zpět do Ruska: Trasu přes ruské Předkavkazsko jsme vnímali pouze jako „přejezd“ do Kazachstánu. O to víc nás překvapila rozmanitost této oblasti. Například v republice Dagestán najdete písečnou dunu Sarykum, která je nejvyšší v Evropě. Když stojíte úplně nahoře, vidíte jen zelená pole a hory a říkáte si: „Ta duna se tu nějak nehodí!“ Pobřeží Kaspického moře v této části je úžasně krásné: téměř bílý písek, zcela nekonečný obzor - a když zapadá slunce, můžete se dívat, jak rychle přichází noc. Na jedné straně slunce, na druhé temný obzor a uprostřed všechny možné barvy.

Zde pojedeme opět podle kompasu - bude to napínavé!

Na posledním úseku před hranicemi s Kazachstánem ukazuje navigace „velkou“ cestu, ta je ovšem zatím jen na papíře. Asfaltová cesta je najednou u konce a dále vede jen písečná stezka. A protože vede jinudy, než ukazuje navigace a navíc se stále větví, museli jsme se dva dny řídit jen kompasem. Bylo to napínavé! Vzpomínáme si na naši výpravu po Americe, na které jsme měli k dispozici také jen mapy a kompas. Přesto jsme vždy dorazili do cíle, i když ne vždy nejkratší cestou.

Kazachstán, devátou největší zemi na světě, projíždíme ze západu na východ po trase, která měří přibližně 4500 kilometrů. Jako turisté smíme zůstat jen 30 dní. Od začátku bylo jasné, že nemáme času nazbyt. Ale hned na prvních 50 kilometrech nás nepříjemně překvapila kvalita silnice, která byla poseta po kolena hlubokými dírami.

7. část seriálu RoadStars vyjde koncem listopadu. Zůstaňte na příjmu!

Fotografie: 4-Xtremes