Vyleštěný led a kus domoviny uprostřed Sibiře pro švýcarské dobrodruhy – 10. díl

Na začátek kvízová otázka: Sedíme v teplém obyváku v Novosibirsku a těšíme se na jídlo. Co se podává? Raclette – kus domoviny uprostřed Sibiře! Náš hostitel se jmenuje Michail a vlastní Unimog, kterým brázdí lesy v okolí rodného města a bojuje s bahnem a sněhem. Především nám ale celé měsíce píše na Instagramu a pozval nás na návštěvu. Opět příběh, který jen tak nevymyslíš.

Národní park celý jen pro nás.

Máme za sebou expedici k Bajkalskému jezeru. Podle organizace Unesco patří mezi přírodní dědictví a je zároveň nejstarším a nejhlubším sladkovodním jezerem na Zemi. Z města Ulan-Ude, kde jsme se zastavili u našeho krajana Lukase, jsme pokračovali na východní stranu obrovského jezera. Tam bylo tolik sněhu, že byl břeh z větší části nepřístupný. Proto jsme nejprve strávili noc v Zabajkalském národním parku – který jsme měli celý jen pro sebe. Lidé se na nás divně dívají, protože cestujeme v zimě a nikoli v době, kdy je teplo.

Následující den jsme se dostali ke břehu. Jezero zde nebylo zcela zamrzlé, ale přesto jsme se mohli procházet po ledu a užívat si krásné přírody. Zaměstnanci parku u vstupu nás varovali, abychom raději na led s nákladním vozem nejezdili. Přitom by nás to ani ve snu nenapadlo. Mnozí Rusové si z toho ale nedělají hlavu. Jednoduše to vyzkoušejí a jedou přes led s otevřenými dveřmi. Aby v případě nouze mohli rychle vyskočit. Slyšeli jsme o tom hrůzu budící historky.

Vlna mrazů v Irkutsku.

Po jízdě podél jihozápadního břehu Bajkalu jsme dorazili do Irkutsku, hlavního města Sibiře. Prohlídku jsme zvládli v rekordním čase. Zatímco na pólu chladu v Ojmjakonu jsme zažili „teplý“ týden, dostihla nás zde totiž vlna mrazů. V noci ukazoval teploměr teplotu minus 40 stupňů. Přes den to nebylo díky ostrému větru o nic lepší, panovala třeskutá zima.

Po dvou nocích jsme vyrazili k západnímu břehu. Tam jsme si chtěli v zátoce nedaleko Černorudu prohlédnout krásně modře se lesknoucí led – a nebyli jsme zklamáni. Díky neustále vanoucímu větru je led perfektně vyleštěný. Kvůli této podívané nám nevadilo obléci si na procházku pořádně tlusté bundy. Ačkoli zde přes led jezdí osobní auta a vznášedla, je to zvláštní pocit mít pod nohama jen černou hlubinu. Člověk se cítí lépe, když stojí nad hlubokou puklinou: Pak vidí, jak je led tlustý.

V ledovém větru.

Na noc jsme se vzdálili od břehu. Stačila totiž pouhá hodina, po kterou Axor stál v chladném větru, a kapalina servořízení byla docela zhoustlá. Museli jsme řídit opatrně, protože jinak by olej přetekl. Důležité bylo najít kemp chráněný před větrem. Krajina na západní straně Bajkalu nám připomněla Mongolsko: pahorky táhnoucí se do nekonečna, málo vegetace. S trochou sněhu na nich to vypadá jako malebná krajina na plátně.

Ráno jsme se ještě jednou vydali na led, abychom udělali pár fotek. Panovala opět krutá zima, minus 37 stupňů. Jakmile jsme vyšli ze zátoky a obešli poloostrov, dostali jsme se na otevřené jezero, kde foukal tak silný vítr, že jsme museli jít pozpátku, abychom si před větrem chránili obličej. Po několika fotkách jsme se dali na ústup. Aimée jsme se neodvážili vzít s sebou na tuto výpravu na holý led.

Rychle na cestu, protože platnost víza pomalu končí!

Pak byl čas rychle se vydat na cestu – protože naše vízum do Ruska bylo v tomto okamžiku platné již jen 15 dní. Z Irkutska jsme jeli po M55, která se táhne zemí směrem na západ. Vzdálenost ke kazašské hranici: téměř 3 500 km, zhruba stejně tak daleko jako z Curychu k severnímu pólu.

Třetí den na silnici jsme zažili neobvyklou příhodu: Před Ojmjakonem se v zámku na straně spolujezdce ulomil plastový díl, takže jsme dveře mohli zamykat již pouze zevnitř. Chtěli jsme díl nechat opravit v Turecku, zemi, kde se vozidla Axor vyrábějí. Když Mike před přestávkou otočil klíčem na straně řidiče, ozvalo se prasknutí. Teď se rozbil i tento zámek a my jsme stáli venku. Naštěstí jsme se dostali do obytné nástavby.

Fotografie: 4-Xtremes