Přeprava těžkých nákladů: Na centimetr přesná práce, síla a koncentrace

Marko Niinikari je člověk s klidným hlasem a silnými nervy. Za jeho přívěsem je nyní dost těsno. Velmi těsno. Mezi skříní elektrického rozvaděče vedle silnice a koncem jeho přívěsu zbývá už jen 20 centimetrů. Ve vysílačce to zapraská, ozve se pár slov finsky, Marko krátce odpoví a potom zvedne nohu z brzdového pedálu. Souprava se dává pomalu do pohybu. To, že mezi koncem přívěsu a překážkou zbyl pouze prostor na šířku dlaně, nemohl Marko sám vůbec vidět: z kabiny řidiče ke konci soupravy je to dobrých 80 metrů.

Vysílačka se ozvala z dodávky, která jede bezprostředně za jízdní soupravou. „Všechny naše domluvy musí být úplně jasné“, říká Marko. Vysílačku stále ještě drží v ruce. Má na mysli celý tým a zejména kolegu v dodávce za sebou, který pomocí dálkového ovládání nastavuje nápravy přívěsu a zajišťuje, aby nákladní souprava v délce 83 m projela zatáčku bez úhony.

Krátká věta z vysílačky. Marko odpoví pouze stručným „OK“. Jeho pravá noha se dotkne plynového pedálu a 463 kW jeho Actrosu L s nosností do 250 tun zabere, pohne nákladem a začne se pomalu krokem pohybovat dopředu po státní silnici číslo 5 směrem na západ. „Už jsme skoro na dálnici. Ale předtím musíme projet ještě dva kruhové objezdy.“

Vítr a déšť šlehají do tváře.

Předchozí ráno, v přístavu Brunsbüttel. Mrazivý vítr a déšť šlehají tým do tváří. Kolem Marka se shromáždili muži v reflexních oděvech a ochranných přilbách. Rozmísťují výstražné tabule, zacvakávají bezpečnostní pásy, začíná blikat oranžové světlo.

Marko je jedním z řidičů, které finský gigant, firma Silvasti, zabývající se přepravami těžkých nákladů, vyslal na německé severní pobřeží. 50letý Marko pochází z Turku a spolu s kolegy zde mají na několik týdnů svou základnu. Firma Silvasti přepravuje větrné elektrárny až do cíle, do západní části Šlesvicko-Holštýnska. Jen lopatky, které Marko dnes v noci spolu se svými kolegy řidiči Mikko Holmem, Toni Henrikssonem a ostatními muži z týmu přiváží na staveniště větrné elektrárny mají délku 67 metrů. Byly dopraveny lodí z Číny. Celkem jich zde skladují 18 kusů.

Termín nadcházející přepravy již byl několikrát odložen, ale dnes už to začne. Přístavní jeřáb zvedá poslední ze tří lopatek větrné turbíny na výsuvný přívěs za Markovým žlutým tahačem Actros L. Po dalších 30 minutách je souprava připravena k odjezdu, který je naplánován na večer. Policejní doprovod dorazí do přístavu ve 20 hodin. „Možná se ještě zlepší počasí“, říká Marko. Ale jeho smích říká, že tomu sám nevěří.

Krokem směřujeme k dálnici.

O jedenáct hodin později: po projetí druhého kruhového objezdu vyjíždíme krokem na nájezd na dálnici 23 směrem na sever. Nákladní automobily najíždějí na kruhový objezd proti směru jízdy, žádný jiný způsob by u tak dlouhého nákladu nefungoval. 

Největší výzva čeká kousek před cílem: Posledních pár kilometrů od dálnice k větrné elektrárně musí tři nákladní automobily urazit na zpátečku po štěrkové cestě. Tým zajišťující řízení odstavil své dodávky na parkovišti vedle silnice a provází nákladní automobily pěšky. Navzdory chladnu spočívá dálkové ovládání náprav přívěsů v rukou těchto mužů zcela klidně. Centimetr za centimetrem se nákladní automobily sunou po úzké cestě dolů směrem k větrné elektrárně. Couvání trvá ještě další hodinu. Areál budoucí větrné elektrárny osvětlují světlomety. Teprve po několika diskusích Marko zjistí, kam má jízdní soupravy dnes v noci zaparkovat. Vykládka se uskuteční až zítra.

„Jasně, jsme rádi, že jsme cestu zvládli a lopatky dorazily bez poškození,“ říká. Ale ještě pár nocí potrvá, než do větrné elektrárny dorazí všech 18 lopatek. Teprve pak se bude moci tým vrátit zpátky do Finska.

Fotografie: Sebastian Vollmert
Video: Martin Schneider-Lau