4-Xtremes – část 67: Konečně zpátky na cestě!

Obelisk v Buenos Aires je působivý památník. Jako obrovská tužka ční do výšky asi 70 metrů a označuje střed hlavního města Argentiny. Argentina? Ano, od našeho příjezdu do Jižní Ameriky jsme už urazili pořádný kus cesty. A také správně: náš Axor s logy „4-Xtremes“ a RoadStars na obytném boxu přežil plavbu lodí z Hamburku přes Atlantik až do Montevidea. 

Ale věřte nám: než věci pokročily tak daleko, abychom mohli v přístavu hlavního města Uruguaye svůj náklaďák převzít, pěkně jsme se zapotili. Loď s Axorem dorazila v pátek. Vzhledem k tomu, že celnice je přes víkend zavřená, nezbylo nám, než trpělivě čekat. V sobotu nás to dokonce přitáhlo až do přístavu – v naději, že možná zahlédneme náš domov na kolečkách přes plot.

Papíry a zase papíry, byrokracie v přístavní správě.

V pondělí jsme v kanceláři jako první, přesně v 09:30. Dostáváme přepravní doklady a já, Andrea, získávám povolení, abych s majitelem vozidla Mikem vstoupila do přístavu. Následně pobíháme od kanceláře ke kanceláři, kde dostáváme další a další papíry, které se musí orazítkovat a podepsat. Všechno to funguje jako na drátkách a celní úředníci jsou milí. Jen to chce trpělivost.

Do areálu přístavu se dostáváme až kolem poledne, takže těsně zmeškáme agenta: má polední přestávku. To znamená, že musíme počkat další dvě hodiny. Areál vypadá dost zanedbaně. Rozhodneme se, že se tím nenecháme znechutit, protože personál i zde působí korektním a kompetentním dojmem. Pak jde najednou všechno jako na drátku: s dalším papírem v ruce můžeme vstoupit do depa s automobily. Konečně nás pustili k našemu nákladnímu vozidlu.

Velké napětí ve skladu vozidel.

S potem na čele otevíráme dveře. Teď se ukáže! Rychle je nám jasné, že je vše v pořádku. Všichni majitelé vozidel bohužel toto štěstí neměli. Na „naší“ lodi bylo 20 dalších turistických vozidel, z nichž čtyři byly poškozeny nebo vykradeny. Byrokracie pokračuje – a když nakonec odjíždíme z přístavního areálu je 17:00 hodin.

Vyzvedáváme kufry z bytu, který jsme si museli na krátkou dobu pronajmout, a vyrážíme ven z města! U čerpací stanice plníme vodní nádrže a parkujeme vedle kamionů. Obytný box je připraven na spaní, takže máme volno po práci.

Příští den ráno nás čeká děsivý okamžik: výkon solárních panelů je příliš nízký. Že by se něco se rozbilo? Mike vyšplhal na střechu, a tak se můžeme uklidnit: solární panely se na lodi jen zaprášily. To znamená, že než budeme pokračovat v cestě, musíme auto umýt, najdeme si klidné místo, kde vybalíme obsah našich kufrů a vše uložíme ve vozidle. Nyní jsme opravdu připraveni vyrazit na cestu.

Velké vzdálenosti v řídce osídlených oblastech.

První cesta směřuje podél řeky Rio de la Plata, asi 180 kilometrů do městečka Colonia del Sacramento. Toto malé město je považováno za nejstarší, protože bylo založeno Portugalci již roku 1680. Uličky, dlážděné hrbolatými dlažebními kostkami, koloniální sloh – člověk si připadá, jako by se posunul zpět v čase. Když se odsud za dobrého počasí podíváte směrem k ústí mnoho kilometrů širokého Ria, rozeznáte Buenos Aires, náš další cíl.

Jak je dobře známo, v Evropě leží všechno dost blízko u sebe. Zde si musíme zvyknout na delší trasy. V tak málo obydlených zemích, jako je Uruguay a Argentina, projedete často několik stovek kilometrů než narazíte na další větší osadu. Od Colonia del Sacramento proti proudu řeky k Puente Libertador General San Martín, hraničnímu mostu do Argentiny, je to ještě dobrých 200 kilometrů. A ty vedou zdánlivě nekonečnou zemědělskou oblastí.

Nedaleko odtud jsme našli parkoviště na přenocování – takže zítra brza ráno můžeme vyrazit pěšky. Ať už na moderní lávce pro pěší Puente de la Mujer nebo před argentinským historickým prezidentským palácem Casa Rosada: přes den působí rušná metropole prázdně, je jako vymetená. Děláme si přestávku u obelisku – a už se začínáme těšit na cíl další etapy. Leží „na konci světa“.

Fotografie: 4-Xtremes