Práce mezi kamenolomem a staveništěm: Manuel Ibáñez se spoléhá na svůj Arocs 4142

„Vzpomínám si ještě na pocit, jak jsem tam nahoře seděl. Bylo to neuvěřitelné,“ říká Manuel. V šesti letech ho jeho děda, který působil ve stavební dopravě, posadil do nákladního vozu.

„Nákladní vůz byl samozřejmě zaparkovaný, ale přesto na mě udělal dojem. Od tohoto okamžiku jsem věděl, co chci dělat, až budu dospělý,“ říká Manuel.

Party po zkoušce v autoškole.

Jak řekl, tak také udělal: Když bylo Manuelovi 21 let, udělal si zkoušku v autoškole na řidičský průkaz skupiny C. Poté, co jsem zkoušku složil, uspořádali jsme doma party, kde jsme slavili,“ vzpomíná si obyvatel Aragonie.

Tehdy jezdil s nákladním automobilem také Manuelův otec, působil ale v mezinárodní dopravě. Manuelova práce souvisí spíše s tou jeho dědy. Většinou nakládá v kamenolomu v Huertu v provincii Huesca a odtamtud jezdí na stavbu. Ve svém Arocsu 4142 přepravoval naposledy například přísady do betonu pro výstavbu úseku Huesca – Siétamo dálnice A-22.

Pořád nahoru a pak zase dolů.

Na Arocsu oceňuje jeho „robustnost a komfort“. Jelikož musí Manuel na staveništích nákladní vůz často opouštět, uvítal stupně a zábradlí, které umožňují pohodlně nastoupit do kabiny. „Jsou to tyto detaily, které vám usnadňují běžný den.“

Dobré na přepravě přísad je podle Manuela to, že musíte mezi jízdami neustále nastupovat a vystupovat, abyste kontrolovali nakládku a vykládku, a můžete se bavit s ostatními kolegy a stavebními dělníky. Máte tak postaráno o změnu.

Další výhoda práce: „Jsem rád venku a rád cítím vítr ve tváři. Když svítí slunce, rád si vychutnávám teplo, a rád promoknu, když prší.“

Fotografie: Begoña Tremps