4-Xtremes – část 7: VIP místo na Severním mysu pro Andreu a Mikea

Dnes se hlásíme ze severu Norska, kde se příroda ukazuje v podzimní zlaté v proměnlivých odstínech. Nacházíme se v zemi číslo osm na naší cestě kolem světa „World Tour“. Především jsme ale dojeli do prvního velkého etapového cíle, který jsme si určili při plánování trasy, což bylo díky koronaviru velmi náročné: Severní mys – ke kterému se člověk dostane typicky norským způsobem. 

Tento úsek začal nedaleko finského města Rovaniemi u polárního kruhu. Ať už je „rodiště Santa Clause“ jakkoli skurilní – a o tom jsme již psali, je region kolem nadmíru zajímavý. Díky náhodě jsme v obci Tervola objevili jeden z nejstarších dřevěných kostelů ve Finsku. Stavba z roku 1687 stojí hned vedle většího rovněž červeného starého dřevěného kostela. Jeden sympatický obyvatel obce zaklepal u faráře, a tak jsme měli možnost si oba kostely prohlédnout a obdivovat velká kamna na dřevo.

Bez zastavení do Norska.

Projeli jsme po zdánlivě nekonečných silnicích lesy zřídka osídlené oblasti Inari. Po několika jednodenních úsecích Finsko přece jen skončilo a přejeli jsme hranice do Norska – aniž by nás někdo zastavil. Přitom jsme se obávali, že jako Švýcaři se do země jen tak nedostaneme. Možná celníci právem předpokládali, že jsme v naší domovině již mnoho týdnů nebyli.

Po noci u vodopádu „jsme drželi kurs“ k Barentsovu moři. Tady na severovýchodě Norska je voda čistá jako v Karibiku. Stejně čistá jako pravda: Na plavání je rozhodně příliš studená. A noci jsou rovněž chladnější. Vlastně bychom si rádi v kabině přitopili, ale nezávislé topení stávkuje. Naposledy jsme ho nechali opravit v Rusku – i tehdy byla celkem zima.

Každých pár metrů skvělé místo na focení.

Vzdálenosti v Norsku nelze podceňovat: Od Barentsova moře k Severnímu mysu je to několik set kilometrů. Čím dále se jede na sever, tím pustější je krajina a tím menší je provoz. Každých pár metrů je skvělé místo na focení. Světlo se rychle mění a atmosféra světel a nálady jsou prostě výpravné.

Náš cíl, Severní mys, leží na ostrově. Norové jsou mistři ve stavění tunelů. Rozumí se tak samo sebou, že cesta na ostrov vede také tubusem. Je dlouhý téměř sedm kilometrů. V nejhlubším bodě v tunelu se nacházíte dobrých 212 metrů pod hladinou moře.

Jízda bez překážek – extra pro nás.

Když jsme dorazili k Severnímu mysu, spočítali jsme pouze pět dalších cestovních automobilů. Toto místo má kapacitu pro autobusy naplněné turisty – přesto jsme jej měli téměř sami pro sebe. Občas s sebou pandemie koronaviru přináší i výhody.

Předem jsme si zjistili, že můžeme jet až ke kovovému glóbu, který na skalnatém útesu úplně vpředu označuje Severní mys. Obyčejně se končí na parkovišti pro návštěvníky. Ale za určitých podmínek je možná výjimka. A tak extra pro nás posunuli odpovědné osoby na stranu kameny blokující štěrkovou cestu.

Útěk před větrnou bouří.

Během cesty provoz opět zhoustnul a zmenšil se výběr míst k přenocování. Nezapomenutelná byla pro nás noc na místě s obzvlášť pěkným výhledem na moře a hory, během které nás zastihla bouře a plnou silou udeřila ze strany. Axor se rozhoupal tak, že jsme rychle přeparkovali.

Bouře zuřila ještě několik dnů, to už jsme jeli do města Alta. Překvapivá zajímavost: Ačkoli byly poryvy větru na jednom fjordu extrémně silné, na dalším byly za určitých podmínek téměř nepostřehnutelné. Za několik dnů chceme být na souostroví Lofoty – a doufáme, že špatné počasí do té doby přejde.

Fotografie: 4-Xtremes