Finále RoadStars Trophy 2018 – další úkoly a vzdušné výšky

Týmové dovednosti, síla a zručnost – finalisté RoadStars Trophy 2018 prokazují své kvality při nejrůznějších úkolech.

Mlčenliví lidé u snídaně? S tím se na RoadStars Trophy nesetkáte. Postupně usedá k velkému stolu 14 mužů ve věku mezi 25 a 47 lety. Každého přivítá přátelský pozdrav „Dobré ráno, jak se máš?“ a pak všichni pokračují v hovoru. Výzvu k zahřívací disciplíně dne, pronesenou ředitelem závodu Christopherem, přeslechnou a ředitel ji musí zopakovat hlasitěji: „Pánové, jde se na přetahovanou – právě začíná!“

Louka plná květin hned vedle drůbežárny je místem, kde se odehraje zahřívací kolo. Na obou koncích lana je zastoupeno všech sedm národů. Marek z Opole (PL): „Uf, všichni těžcí chlapi jsou na druhé straně. Potřebovali bychom ještě osmého muže!“

Zásah do černého.

Má pravdu – s bojovným pokřikem „ho – ho – ho“ přetáhne „těžká“ skupina své kolegy třikrát přes značku. Všichni se smějí, pěkně se zahřáli. Pak se přesunou k vnějším zdem hotelu, jehož základy pocházejí z roku 1674. Tady zase panuje správná sportovní nálada: chystá se lukostřelba. Christian, bratr šéfa hotelu Jorgeho, vysvětluje techniku.

Pro většinu je to nová výzva, protože sotva kdo umí s tímto vynálezem z doby kamenné zacházet. „Strategie je zde obtížná. Musíte se prostě soustředit a trefit střed“, říká Ionel z Konstanty (RO) a ostatní se smějí. Zamířit a vystřelit. Jednou, dvakrát, třikrát. Pak je na řadě střídání. Vždy za potlesku skupiny. Cosmin z Bukurešti (RO) předává luk Mirkovi, poplácají se, každý zde přeje štěstí tomu druhému. S nejvyšším počtem bodů na týmy nakonec skončila Itálie a Rumunsko.

Trenér žasne.

RoadStars Trophy má vždy samozřejmě i disciplíny s nákladními vozidly a k tomu potřebují účastníci finále 2018 místo. To najdou na úpatí pohoří Montserrat, kde trenéři řidičů kolem Günniho už tak trochu něco připravili. První cvičení se jmenuje „Dvorek“ a cílem je na ploše přibližně deset krát deset metrů otočit tahač. Christian jede jako první. Při vjezdu zařadí nahoru, zajede do nejvzdálenějšího pravého rohu, zacouvá zpět, provede několik pohybů volantem, řazení a odvážných sešlápnutí pedálů a po 44,5 sekundy je zase venku. Provází ho nevěřícný úžas trenéra a hluboká poklona – tak rychle to ještě nikdy nikdo nestihl!

Daniel si mezitím zkouší dálkové ovládání na trati pro miniaturní nákladní vozidla. Pěkně zůstat mezi linkami, nejdříve jen s mini Actrosem, potom i s přívěsem. Jde mu to skvěle!

K pile.

Vedle červeného sklápěče Arocs se chystá společný úkol: většina uživatelů RoadStars chtěla, aby 14 finalistů rozřezalo kmen stromu. Náročný úkol, stát proti sobě, tahat pilu dřevem ve správném úhlu a ještě při takových teplotách! Christian a Tim se do toho pustí a stojan začne poskakovat. Marek a Mateusz přiskočí a podrží kmen i stojan. Tak to na RoadStars Trophy chodí – všichni si navzájem pomáhají!

Pryč ze sluníčka, ozubenou dráhou vystoupat vysoko na horu. Tady v mnišském klášteře Montserrat je chladněji a to člověku dodá sílu. Ta je také nutně potřeba, protože ze sebe musí finalisté ještě jednou vydat všechno. Dalším vlakem vyjedou do výšky téměř 1000 metrů nad mořem. Ze skalnaté stěny visí horolezecká lana – co teď, tady v té výšce? Horolezečtí instruktoři Fransesc a Xavi vysvětlují a předvádějí techniku. „Žádný strach, dostanete kompletní horolezeckou výbavu. Kromě toho vás budeme jistit lanem.“

Horský vzduch.

„Co se stane, až budeme nahoře – jak se dostaneme dolů? Slezeme nebo poběžíme?“, ptá se Cosmin, který je společně s Ionelem připravený ke startu. „Opřete se dozadu a jednoduše seběhnete po skále dolů. Čas se měří jenom při cestě nahoru.“ Tři, dva, jedna – teď! U obou Rumunů se ukazuje, že po horských štítech chodit umí, tak svižně a mrštně šplhají po strmé stěně asi 30 metrů k nejvyššímu bodu bezpečnostního lana. „Stop“, volá nejprve Ionel a potom Cosmin. Všichni bouřlivě tleskají – byl to malý umělecký kousek.

Později v hotelu při barbecue a chlazených nápojích se znovu živě diskutuje o každém jednotlivém úkolu. Samozřejmě padne i otázka, kdo právě vede. Ale do slavnostního vyhlášení vítězů zbývají ještě skoro dva dny, a tak si všichni užívají uvolněný společný večer. Roland: „Na začátku museli ještě všichni přemýšlet, k jakému jménu patří který obličej a kdo rozumí kterému jazyku. To bylo takové oťukávání. Teď patříme všichni k sobě a hodně se bavíme.“

Fotografie: Sebastian Vollmert
Video: Martin Schneider-Lau