4-Xtremes – část 46: Kouzelné okamžiky na El Hierro

Co se týká přejezdů trajektem, letos jsme dosáhli rekordu. Souvisí to s expedicí na Kanárské ostrovy, kterou právě absolvujeme s naším Axorem. Od naší poslední zprávy z RoadStars se náš seznam rozrostl o další tři přejezdy: z La Gomera na Teneriffe, z Teneriffe dále na El Hierro – a nakonec z El Hierra zpět na Teneriffe.

Ale pro začátek se zdržíme na El Hierro, nejmenším a nejzápadnějším Kanárském ostrově, na který se dá dostat jen trajektem z Teneriffe. A zatímco rozloha Teneriffe je o něco větší než 2.000 kilometrů čtverečních, El Hierro zabírá jen necelých 270 kilometrů čtverečních. V Puerto de la Estaca přistáváme už potmě, nocujeme v přístavu – a hned druhý den ráno jsme úplně fascinováni drsnou krajinou. Dojem, který se v následujících dnech ještě prohloubí: modrá hladina Atlantiku, černé lávové kameny, červené, žhnoucí krátery sopek, sytě zelená vegetace a mezi tím bílé domky – El Hierro je malý a odlehlý, zato však úchvatný a přímo magický ostrov.

Několikametrové vlny.

Naším prvním cílem je údolí El Golfo, které vzniklo před více než 15.000 lety v důsledku skalního sesuvu. Dnes je to úrodné údolí, ve kterém se pěstují ananasy a banány. A samozřejmě vždy nablízku je extrémně bouřlivý Atlantik. Na pobřeží narážejí několikametrové vlny. Bouře zuří obzvláště kolem domečku vystavěného na tmavé skále: je to malý hotel. Zdalipak se zde dá klidně usnout?

Původně dvouproudová silnice se na konci údolí zúží. Ale El Hierro je řídce osídlený ostrov s malým provozem. Takže žádný důvod k nervozitě. Po krátké jízdě jsme dorazili k pláži Arenas Blancas. „Blancas“ znamená bílá a odkazuje na zvláštnost na tomto ostrově. Koneckonců, na většině ostatních ostrovů by všichni spíš upozorňovali na černou pláž. Ale protože tento ostrov je celý z černé lávy, je zde bílá pláž prostě atrakcí. Ostatně se tu najde také červená pláž.

Silné poryvy větru.

Na dalším výletě jsme vyzkoušeli na vlastní kůži, co to znamená „zmítat se v bouři“ na El Hierro. Šplháme se po úzké klikaté silnici do kopce, když na nás zaútočí silné poryvy větru. Hledáme útočiště ve vyhaslém kráteru sopky a bouřlivé počasí chceme zaznamenat na fotografiích. Ani já, ani Andrea, nedokážeme při fotografování stát rovně. Při šplhání zpět na silnici se musím vždy pevně chytit, když přijde další poryv větru. Na fotografiích toho není moc vidět. Později se před náš objektiv dostává jalovec, který se neustálým větrem ohnul tak, že se jeho koruna dotýká země.

Na jihozápadě ostrova jsme objevili zcela mimořádné místo: Punta de la Orchilla. V četných námořních mapách zde byl až do konce 19. století definován nultý poledník, tedy stupeň zeměpisné délky nula. Teprve roku 1884 se na popud námořní mocnosti Anglie prosadil nultý poledník v Greenwichi. Zde najdete jen skromný památník.

Nezpevněné cesty.

Tudy vede trasa, označená jako „Sólo 4×4“ - „jen pro vozidla s pohonem všech kol“. Poprvé za dlouhou dobu snižujeme tlak v pneumatikách z 6 na 3,5 baru. Přestože jsme v uplynulých dnech projeli lávovými poli, je jízda na nevyasfaltované silnici hned mnohem dobrodružnější. Při průzkumu okolí jsme objevili lávový kanál, hladký jako skluzavka, a prostě jsme nedokázali odolat…

Odtud stoupáme vzhůru, k nejvyššímu bodu ostrova El Hierro v nadmořské výšce asi 1.500 metrů. Cesta je tu opravdu úzká – navíc tento úsek prochází pod strmým svahem. Ale vždycky to nějak zvládneme: sklopíme zrcátka, jedeme krokem – a spolujezdkyni se tají dech při pohledu z bočního okénka dolů do propasti. Vrchol se vznáší v oblacích. Musíme jet velmi opatrně, protože by se mohlo objevit vozidlo v protisměru. Ale zůstáváme tu sami. Na ostrově v podstatě potkáváme pouze jediný nákladní vůz, zato se s ním setkáváme hned několikrát. Je to popelářský vůz, kterému na různých místech několikrát zkřížíme cestu. Nakonec na nás mladí kluci v kabině dokonce mávají.

Fotografie: 4-Xtremes