4-Xtremes – část 20: A je to! Kammermannovi jsou v Africe

Cape Angela je nejsevernějším bodem Afriky. To víme nejen z Wikipedie. Na tomto skalnatém mysu v Tunisku jsme si nechali ovívat nos větrem. V následujících měsících budeme prozkoumávat kontinent. Přeplout Středozemní moře bylo – jako již spousta věcí na naší „World Tour“ – komplikovanější, než jsme mysleli.

Původně jsme chtěli strávit v Itálii maximálně týden, poté se vydat s naším Axorem prvním trajektem do Tuniska a tam absolvovat povinnou sedmidenní karanténu. Pak se k nám dostaly informace, že se má karanténa brzy zrušit. Rozhodli jsme se tedy zůstat do té doby v Itálii. 

Pompeje na semaforu červené, zato prohlídka pamětihodností Říma bez návalu turistů.

Nedaleko Salerna jsou archeologická naleziště Pompeje, skvělý cíl na výlet. V italských provinciích se ale pravidla lockdownu aktualizují každý týden. A právě v to pondělí, kdy jsme dorazili do Pompejí, byla oblast Kampánie červená. Tím byly všechny památky zavřené.

V tuto dobu byl region Lazio s hlavním městem Římem posouzen na stupnici žlutě: otevřené obchody, restaurace i památky. A navíc: Z Říma to není daleko do přístavního města Civitavecchia, odkud odplouvají trajekty do Tunisu, hlavního města Tuniska. Vzhůru tedy do Věčného města!

Přijetí Švýcarskou gardou.

Řím jsme objevovali tři dny, až nás bolely nohy. Téměř liduprázdné centrum před západem slunce mělo velmi zvláštní atmosféru. Rovněž jsme si pochutnali na pizze a užívali si přitom výhled na Koloseum. Vrcholem však byla prohlídka Vatikánu, kterou zorganizoval kaplan Švýcarské gardy, jehož číslo nám dal jeden známý, který byl kdysi sám gardistou.

Kromě Říma jsme navštívili nekropoli v Cerveteri z mladší doby železné. Hroby jsou přístupné a dobrovolníci stále ještě odkrývají další, celkem je jich kolem 2.000. Při procházení mezi řadami hrobů jsme měli pocit, že jsme se ocitli ve filmu „Indiana Jones“.

Žádný pořádek, spousta otázek.

V přístavu Civitavecchia jsme absolvovali test na koronavirus a zajistili jsme přeočkování a platné veterinární osvědčení pro Aimée. Také jsme se snažili obstarat dostatek speciálního krmiva pro naši stařenku a naplnit nádrže na vodu. V cestě jsme pokračovali v pátek večer: přes Palermo do Tunisu. V sobotu o půlnoci jsme opustili trajekt.

Nikde jinde na hranici jsme nezažili takový chaos. Jako cizinci jsme museli jít do domku, kde naše pasy skončily bez ladu a skladu na stole hlavního úředníka. Po nějaké době jsme slyšeli naše jména a museli jsme uvést, jak dlouho v zemi zůstaneme, zda cestujeme vozidlem a kolik hotovosti vezeme s sebou.

Tvrdý „rozsudek“.

Pak přišlo nemilé překvapení: I když byla sedmidenní karanténa zrušena, chtěl úředník vidět rezervaci z hotelu. Tu jsme samozřejmě neměli. Stejně jako naši kamarádi, kteří mohli před několika dny bez problémů přicestovat. Museli jsme venku čekat na fax z ministerstva. Krátce před pátou hodinou ráno přišel náš „rozsudek“: zpátky do Itálie! A to kvůli chybějící rezervaci. I když jsme na cestách s obytným automobilem.

Celou čtvrthodinu panoval obrovský chaos: Ostatní cestující, kterým byl rovněž odepřen vstup, se ho dožadovali. Úředníci čekali na příkaz. Zaměstnanec společnosti provozující trajekt se snažil za všechny vyjednávat. Diskuze probíhaly v arabštině, francouzštině a italštině. Celníci chtěli jít už domů, trajekt čekal. Nakonec nás a dalších osm vozidel poslal hlavní úředník zpátky.

„Ozbrojeni“ dokumenty a optimismem.

Když jsme na trajektu konečně zastavili, byla jeho lana již odvázaná. K smrti unavení jsme v 6:00 padli na postel v kabině. Po celkem 60 hodinách na trajektu jsme byli zpátky v Civitavecchii. Jeli jsme na pláž, kde jsme tábořili před plavbou přes moře, a stále jsme nemohli uvěřit tomu, co se stalo.

Co dál? Na normální státní hranici bychom se pokusili přejet ještě jednou. Ale znovu se vydat na dlouhou plavbu? Zpočátku byla motivace malá. Ale nakonec jsme si řekli, že by bylo škoda to znovu nezkusit. Takže jsme stáli po čtyřech dnech znovu v přístavu. Muž zajišťující nalodění nás poznal a vtipkoval, zda s ním pojedeme zase zpátky. Ale nyní jsme byli patřičně „ozbrojeni“: spoustou dokumentů a optimismem.

Tentokrát šlo po příjezdu všechno rychleji, po hodině jsme měli razítka v pase. Ale pohraničníci nám to přece jen nechtěli až tak usnadnit: kontrola vozidla, orazítkování všech dokladů třemi úředníky, jízda na stanici k odevzdání a převzetí nových dokumentů, které byly opět xkrát orazítkovány. Všechno s nepříjemným pocitem v žaludku.

Fotografie: 4-Xtremes