4-Xtremes – část 18: Uklouznutí na Peloponésu

800 l nafty stačilo jen tak tak na prozkoumání pevninského Řecka. Značnou část paliva jsme spotřebovali v minulých týdnech na Peloponésu. A ve skutečnosti měl pro nás jako řidiče velký poloostrov jihozápadně od Atén, který vypadá jako ruka s roztaženými prsty, připraveny další výzvy. O tom se dozvíte více později.

Pokud stejně jako my přijedete ze severu, musíte, abyste se dostali na Peloponés, přejet přes most Rio-Andirrio. Přičemž slovo „musíte“ se tak úplně nehodí. Více než dvoukilometrová trasa po šikmém visutém mostě s výhledem na Patraský záliv v jednom směru a na Korintský záliv v druhém je skutečným zážitkem.

Ještě hezčí kempování – na pláži Golden Sand Beach na Peloponésu.

Turistika v zimních bundách.

Mysleli jsme si, že v Řecku budou stále panovat příjemné teploty a svítit slunce i v zimě. A opravdu jsme v lednu zažili několik pěkných dnů. Nelze to však brát jako samozřejmost, jak nyní víme: Naposledy nás provázely téměř neustále vítr a déšť, bundy jsme potřebovali každý den. Přesto jsme prochodili piniové lesy, které se rozprostíraly za plážemi.

Třetí den jsme použili plechy do písku, nikoli však u našeho vozidla: Pick-up jedné rodiny uvízl až po podvozek v písku. Pomocí lopat, tlačením a podložením plechy jsme vozidlo na první pokus vysvobodili.

Více než 50 karavanů na pláži.

Jak plynuly dny, přijíždělo na pláž Voidokilia stále více lidí v dodávkách, obytných autech nebo v nákladních vozidlech. Pokračovali jsme v cestě, ale všude na jihu Peloponésu byly pláže plné. Na jedné stálo více než 50 vozidel. Navzdory nebo možná kvůli koronaviru zde potkáte mnoho cestovatelů nebo „přezimujících“, kteří zde kempují celé týdny.

Krajina ve vnitrozemí poloostrova je úplně jiná než pláže. Na mnohých místech se cítíte téměř jako v tropech. Po návratu na pobřeží jsme tábořili u vraku lodi Dimitrios opředeného mnoha historkami, z nichž některé jsou věrohodnější než jiné. Dodnes neznáme pravý důvod, proč je vrak lodě ponechán moři na pospas a rezaví. Je a bude skvělým motivem pro fotografie.

Dříve nájezdy dobyvatelů, nyní turistů.

Na východním pobřeží se tyčí na skále před pobřežím městečko Monemvasia. Od 6. století jej dobývali Frankové, Byzantinci, Benátčané, křižáci a Turci. Dnes patří k evropskému kulturnímu dědictví a vpády organizují již jen turisté.

Ruiny byzantského města Mystras jsme si mohli prohlédnout pouze z parkoviště: Část se právě restauruje. Jeli jsme tedy dále do lyžařského areálu ležícího v nadmořské výšce asi 1 600 metrů nad mořem – a nedokázali jsme si představit, že se tady dá lyžovat. Kdo kdy slyšel o zimních sportech v Řecku? A sníh tam skutečně nebyl.

Než jsme se vrátili do našeho výchozího bodu Patras, navštívili jsme ještě přehradu v horách. Cestou tam jsme projížděli vesnicemi, přitom jsme se pořádně zapotili. Silnice byly dostatečně široké, ale mnozí obyvatelé si s parkováním nedělají velkou hlavu. Mnohokrát to bylo opravdu o fous – o pár centimetrů mezi našimi předními blinkry – nejširší částí Axoru – a zrcátky zaparkovaných aut.

Další cíl cesty je jasný!

Cesta kolem přehrady byla z obou stran zarostlá a částečně podemletá. Ulevilo se nám, když jsme dorazili na louku, kde jsme mohli kempovat. Hladina vody v přehradě byla tak nízko, že byly vidět ruiny zatopených domů. Zajímavý pohled do minulosti.

Nakonec jsme opustili Peloponés opět přes most Rio-Andirrio. Předtím jsme pečlivě vybrali další cíl naší cesty a nyní máme jasno. Abychom jej dosáhli a mohli se tam volně pohybovat, potřebujeme tři negativní testy na koronavirus, dvě cesty trajektem a týden v karanténě v hotelu. Protože nás může ještě ledacos překvapit, raději Vám neprozradíme detaily. V příští reportáži si budete moci přečíst, zda všechno proběhlo bez potíží.

Fotografie a video: 4-Xtremes