4-Xtremes – část 34: Změna kurzu a starost o Aimée

Na Ukrajinu jsme měli přesně 30 dní – příliš krátká doba na tak velkou zemi, kde je toho tolik k vidění. A ke konci cesty nás opět čeká překvapení – a tak teď nejsme v Rusku, jak bylo v plánu, ale zpět v Maďarsku.

O to více nás těší vzrušující dojmy, které jsme si z Ukrajiny odvezli. Jako například návštěva jaderné raketové základny – celosvětově jedinečná příležitost! Po rozpadu Sovětského svazu se Ukrajina v roce 1994 připojila ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní a stala se tak zemí bez jaderných zbraní. V důsledku toho bylo kontrolovaně zničeno 30 ze 40 základen. Jedna z dosud existujících základen, a to právě „náš cíl“, leží severně od Pervomajsku a je nyní přístupná veřejnosti jako muzeum.

Pouze jedno stisknutí tlačítka dělilo svět od katastrofy.

30 metrů pod zemí je v raketovém sile umístěno velící středisko – s důležitým červeným tlačítkem. Ten, kdo by tlačítko stiskl, by však nevěděl, kterou část Země by tím zničil, protože navádění bomby na cíl bylo naprogramováno jiným místem. Dozvídáme se také, že vedle každého odpalovacího zařízení jaderných raket se nachází něco jako snímač, který v případě útoku automaticky odpálí jadernou raketu, což zase spustí odpálení další jaderné rakety a tak dále – následky si raději nepředstavujeme.

Výstižný je také název rakety: SS-18 Satan. Raketa vybavená 10 atomovými hlavicemi s doletem 10 000 km byla největší mezikontinentální raketou vyrobenou během studené války. To vše se dozvídáme od vojáka ve výslužbě, který nyní pracuje jako turistický průvodce, provází nás základnou a mluví perfektně anglicky. Ještě jedno přenocování před muzeem a vyrážíme směrem na Kyjev, který již není daleko.

Na cestě se nachází jedno z nejpozoruhodnějších ztracených míst, které jsme kdy navštívili: Tarakanivská pevnost. Jedná se prakticky o celé vojenské město z období první světové války s obytnými domy a sklady, malým kostelem, nemocnicí a márnicí. V pevnosti bylo 105 kasemat určených jak pro vojenské využití, tak pro běžný život. V 60. letech 20. století byl objekt využíván Sovětským svazem ke skladování potravinových konzerv, ale kvůli vysoké vlhkosti se od tohoto využití upustilo. Příroda si mezitím bere opuštěné místo zpět, což dodává ruinám zvláštní, tajemnou atmosféru. S baterkou prozkoumáme labyrint podzemních chodeb i hlavní budovu, která se nachází uprostřed zemního valu.

Velká starost o Aimée.

Na cílové rovince do Maďarska si uděláme ještě poslední zastávku u kostela sv. Jiří, který byl postaven v 15. století a je kompletně ze dřeva. Krátce před uplynutím 30 dnů přenocujeme na nepoužívaném odpočívadle, pouhých 30 kilometrů před maďarskými hranicemi. Když se ráno probudíme, rychle si uvědomíme, že s Aimée není něco v pořádku. Sotva se hýbe a pohybuje jen očima. Je nám hned jasné, že v noci musela mít těžký epileptický záchvat. O této nemoci víme asi dva roky, ale Aimée dlouho neměla žádné obtíže. Jsme v šoku! Díky bohu máme po ruce léky a chvíli ji ještě hlídáme. Protože se její stav stabilizoval, rozhodneme se překročit hranice.

Fotografie: 4-Xtremes