4-Xtremes – část 14: Přelom roku plný událostí u Mikea a Andrey

Když člověk cestuje dlouho, začne v určitém okamžiku počítat už pouze země, do kterých nesmí cestovat. To nám jednou řekl náš kamarád. Z tohoto pohledu bychom byli začátečníci. Existuje však země, na jejíchž hranicích jsme už podruhé měli smůlu. Která to je? O několik odstavců níže to prozradíme.

Na konci loňského roku jsme strávili několik týdnů v Chorvatsku. Každý den jsme ujeli pouze krátkou vzdálenost a cestou jsme viděli mnoho vesnic, které byly pravděpodobně opuštěny během války v 90. letech. Naštěstí je ale v Chorvatsku ještě mnoho míst, na kterých toto temné období nezanechalo žádné stopy. Velký dojem na nás udělal klášter Visovac. Nachází se nedaleko pobřežního města Šibenik na ostrůvku v národním parku Krka.

Nucená pauza ve Splitu.

Ve Splitu to přišlo znovu: Nucená pauza! Boční světlomet na Axoru vypověděl službu – a náhradní díl objednaný ve Švýcarsku ležel už několik dní na celnici. Protože jsme kvůli zamračené obloze nemohli počítat s naším solárním zařízením, vyhledali jsme kemp s bezpečným přívodem elektrického proudu a čas jsme využili k dalšímu plánování cesty. Kromě toho jsme navštívili působivé staré město ve Splitu. Přesto jsme byli šťastní, když konečně dorazil balík se světlometem.

S nabitými bateriemi a plnou nádrží na vodu jsme se vydali dál podél pobřeží směrem na jihovýchod. Kousek před Dubrovníkem se pár kilometrů projíždí přes Bosnu a Hercegovinu, jejíž území zde sahá až k Jaderskému moři. Obvykle je člověk za pár minut zase v Chorvatsku. Tentokrát jsme stáli skoro dvě hodiny v koloně. Doprava o svátcích… Přinesli jsme si do kabiny nějaké občerstvení a za oknem si vychutnávali teplé sluníčko.

Ztracená místa v okolí Dubrovníku.

Když jsme přijeli do Dubrovníku, všimli jsme si, že Aimée není nějak v pořádku. V noci jsme s ní museli skoro každou hodinu ven, protože měla průjem. Že by bylo na naši starou dámu příliš velké teplo v koloně? Aimée se nedařilo lépe ani druhý den ráno. Proto jsem se já – Andrea – vydala sama do historického Dubrovníku. Procházka po tomto nádherném městě v nedělním prosincovém ránu zcela bez dalších turistů. To byla skvělá zkušenost.

Jižně od Dubrovníku jsme se mohli oddat naší fascinaci ztracenými místy. Objevili jsme opuštěné hotely z doby Jugoslávie. Tři betonové budovy a uprostřed nich další budova, která kdysi musela být velmi pěkná a která má navzdory stopám po válce ve fasádě ještě stále svůj půvab.

Klid v horách.

Dnes v Chorvatsku naštěstí duní už jen ohňostroje. Zato ale už několik dní před silvestrem. Protože je to pro Aimée stresující, strávili jsme pár nocí v horách za Dubrovníkem. Tam bylo ticho a naše fenka se konečně zotavila.

Z jihu Chorvatska se přes Černou Horu a Albánii dojedete do Řecka opravdu rychle. V tu dobu však byla hranice mezi Albánií a Řeckem pro turisty uzavřena. Proto jsme se rozhodli, že pojedeme přes Černou Horu, Srbsko a Bulharsko do Turecka. V Černé Hoře bylo velice špatné počasí, v horách ležel sníh. Jeli jsme tedy nonstop na hraniční přechod do Srbska, přenocovali jsme na parkovišti a ráno se přichystali na přejezd hranice.

Věcná škoda v Srbsku.

Pohraničníci byli bohužel velmi pečliví. Každá přihrádka, každé koření, každý lék… Prohlíželi všechno a otevírali dokonce kryty kabelových svazků. Úředníci nám opakovaně každému zvlášť kladli tytéž otázky ohledně drog. Proto to tedy trvalo tak dlouho! Ochotně jsme jim všechno ukázali a vysvětlili, a tak to po dvou hodinách vzdali.

Na to, bychom ujeli téměř 350 kilometrů na bulharské hranice, nám zbývalo deset hodin. Pro delší tranzit bychom potřebovali negativní testy na koronavirus. Než jsme se dostali na dálnici, museli jsme jet pěkný kousek po silnicích, na kterých se dvě nákladní vozidla sotva vyhnou. Když se pak v jízdním pruhu objeví výmol, ozve se rána. Naštěstí to odneslo je boční zrcátko. Po tolika kilometrech bez nehody se jednou muselo něco takového stát.

Fotografie: 4-Xtremes